Ludmila Majceová

Má babička, které jsme říkali „Holická“ na mne měla velký vliv, jednak to byla dáma v tom krásném slova smyslu a jednak mne měla na starosti protože maminka šla do zaměstnání jak jen to bylo možné a já vyrůstal v péči a výchově babičky, která s námi bydlela. Vzpomínám na ní moc rád i když na mne byla přísná (sestra to možná bude vidět jinak, ale já to tak vnímal) a laskavá a zachránila mne před školní jídelnou, když mi dovolila chodit domů na obědy.  Bylo to přes ulici a opravdu mne to zachránilo. Do dnes představa obézní kuchařky v šatové zástěře, která stojí nade mnou a důrazně mi sděluje, že nepůjdu pryč dokud ty plíčky na smetaně nesním, zapřičiňuje, že nejím mléčné omáčky a houskové knedlíky jako takové.
Babička zemřela pár dní před mými maturitními písemkami v roce 1984.

Použiji teď část z tatínkova vzpomínání na jeho dětství.

Narodila se jako Ludmila Patřičná v Podmoklicích u Semil 5. prosince 1897, tedy ve stejném roce jako tatínek. Její otec byl zámečníkem v tkalcovně a maminka v domácnosti. Když ji v sedmi letech zemřel otec a rodina se octla v nouzi, tak se s matkou a se svou sestrou Marií přestěhovala do Holic. Pradědeček Bažant byl faktorem v tkalcovské továrně v Semilech. Oba syny nechal studovat práva. Starší Rudolf je dostudoval a získal místo u soudu v Jičíně. Josef Bažant, však neudělal postupovou zkoušku z německého práva a tak ho otec dal studovat na kněze. Ihned po vysvěcení se dostal do Holic. Zde působil celý život jako katecheta a moji babičku si vzal k sobě jako hospodyni. Tetě Máni umožnil vystudovat učitelský ústav v Chrudimi, kde také pak celý život působila jako učitelka. Nějaký čas učila také na Slovensku poblíž Nitry a v Rohovládové Bělé u Pardubic. Většinu života ale učila v Chrudimi. Co já pamatuji, tak bydlela po válce v Chrudimi na Širokých schodech a později poblíž nádraží. Neprovdala se, ale žila v úzkém vztahu se řiditelem jejich školy panem Jelínkem. Ten sice nebyl rozvedený, ale žil sám, pryč od manželky. Tento vztah nebyl po chuti jejímu strýčkovi, katechetovi. Zemřela v roce 1965. 

Prastrýček Bažant se svou sestrou a neteřemi bydlel několik let „U Rulerů“ za kapličkou blízko kostela. Byl statný, přísný, oblíbený a vážený občan města Holice. po léta působil v městském zastupitelstvu. Nechal si postavit tehdy nedaleko křižovatky skoro v centru města brzo po první světové válce rodinný domek. Ten se mi o několik desítek let později stal domovem.

Maminka v Holicích vychodila měšťanku a v Chrudimi obchodní dvouletou školu. Jako úřednice pracovala na několika místech, většinou v pojišťovnách. Nejraději vzpomínala na zaměstnání v Albrechticích, kde byla přes celý týden ubytována a  v sobotu po práci chodila pěšky (asi 10 kilometrů) přes les do Holic. Samozřejmě v neděli večer zase pěšky zpátky do Albrechtic. Občas ji přes les doprovázel strýček katecheta. Vzpomínala ráda také na zaměstnání u pojišťovny Slávie v Bratislavě někdy po válce po roce 1918. Ze vzpomínek na toto zaměstnání ráda vypravovala, jak si jedna kolegyně – původem Maďarka – v  práci posteskla, že byla v lese a „… keď ja konvalinky trhat, tak ma tuna brucho bolet …“ a ukazovala při tom na záda.

O pár let později nastoupila rovněž u pojišťovny Slávie v Praze na Smíchově. Nejdříve v Holicích a později také na Smíchově působila mezi ochotníky a moc vzpomínala, jak uváděli operetky.

V Praze se také v roce 1930 seznámila s mým tatínkem. Bližší okolnosti jejích seznámení mi nějak unikly. V létě 1931 měli v Holicích svatbu v kostele a na svatební hostinu u Vohralíků ráda vzpomínala. Bylo na ní spoustu tatínkových přátel ze Slovinska.

A zde doplním co k tomu uvízlo v mé hlavě.

Babičky jsem se na dědu a jejich seznámení ptal v době, kdy už byla velmi nemocná a neměla velkou chuť o tom mluvit. S dědou se seznámila v restauraci, kam chodili jak zaměstnanci pojišťovny Slávie tak zaměstnanci velvyslanectví Království Jugoslávie. Když jsem se na něj ptal tak říkala: „Víš on byl bohém“. A asi to s ním neměla jednoduché, protože ze svého podporoval různé studenty a tak na domácnost moc nezbylo. Když jsem se vrátil nad ránem z plesu, tak mi k pozdní snídani dělala silný hovězí vývar se slovy: „To mám ověřené, dědovi to vždy pomohlo.“ Další zajímavou historku mi vyprávěl můj polobratranec Marijan Logar jehož děda, bratr mého dědy, ve stejné době v Praze studoval architekturu. V té době dívka která se chtěla dobře vdát potřebovala věno. A jejich maminka v Lublani vymyslela, že aby zajistila věno pro jejich sestru, najde jim bohaté nevěsty a část jejich věna dá jejich sestře. A tak když se chlapci vraceli vlakem do Lublaně, čekala je na nádraží se dvěma nevěstami a oni vystoupili z vlaku každý se svou ženou. Takže bylo po věnu a jejich sestra se nikdy nevdala. Když na začátku II. Světové války Itálie obsadila Jugoslávii bylo velvyslanectví v Praze zrušeno a babička s dědou a mým otcem odjeli do Lublaně. Děda se zapojil do domobrany a babička zůstala u jeho rodiny přes celou válku. Protože byl děda u domobrany a ne u Titovců nemohl se již do Jugoslávie vrátit, protože by ho na hranicích popravili. S babičkou si ale dopisoval pod jménem teta Rosa a přemlouval ji, aby s ním odjela do Argentiny. Babička se ale rozhodla vrátit ke své rodině do Čech a to v roce 1947 tzv repatriačním vlakem. Pro české úřady prohlásila, že se její muž nevrátil z lágru.

Žili pak s tátou v Holicích u strýčka Bažanta. Pracovala jako účetní v různých firmách. Moc ráda vzpomínala na to jak se sestrou jezdili do Konstantinových lázní na dovolené a na karetní sedánky tam. Také proto jsme doma velmi hrávali kanastu.

Babička chodila vždy vzorně upravena a oblečena. I doma nosila šaty a do kuchyně přes ně sněhobílé zástěry. Nikdy nenosila šátek. A já si ji pamatuji jako vzpřímenou vysokou postavu a bělostnými vlasy s modrým probarvením. Pokud to tedy kadeřnice nepřehnala a babička nepřišla s modrou hlavou.  Hodně šila a vyšívala takže nás oblékala. Dokonce i po operaci šedého zákalu s brýlemi jak lupy vyšila krásné ubrusy a prostírání.

Vzpomínky mamky:

Do práce jezdila do Pardubic, doma zůstala až když se narodila Hela. Byla členkou Československé strany lidové a odebírala Lidovou demokracii. Chodila zpívat do Hlaholu a zpívala v kostele, kam pravidelně chodila. Uměla šít a tak šila na všechny členy rodiny i pro Dašu a s tetou šili  hodně. Mamce ušila i kabát. Měla ráda sladké věci. Byla vysoké statné postavy.

Vyvářela, jídlo neodbývala. Vedla účetnictví domácnosti a nakupovala. S tím jí pomáhala slečna Táborská. Ta kdysi bydlela v horním pokoji našeho domu jako přidělený nájemník a odstěhovala se když se naši brali a sehnali pro ní jiné bydlení. (Když jsem byl malý tak k nám chodila na snídani, když přinesla nákup.)

Poslouchala svou o 1,5 roku starší sestru. A vždy to bylo: Až co naše Máňa.  V Holicích dělala před tím než dělala v Pardubicích v TMS když to ještě bylo ČKD. Na dovolené do Jugoslávie s námi jezdila do Lublaně, kde zůstávala u rodiny svého švagra. Mamky myslí že až když byl Fiat, ale ne.

Když jsme se vraceli z cest, tak nás vyhlížela z okna. Když jsme byli v západních Čechách tak jí naši volali jak se jí vede a ona říkala, že jí někdo v noci volával a strašil ji, že jsme utekli na západ a jí tady nechali. 

Babiččiným velkým koníčkem byla byla zahrádka, kde měla skalku a znala jména všech kytek a to i latinsky a přivedla k tomu i Helu.

Helu učila všechno své umění šití, háčkování a hodně chtěla aby se naučila paličkovat, ale protože to sama neuměla, tak jí to domluvila u Marušky Bažantové což byla babiččina sestřenice.

Měla ráda hudbu i divadlo a měla předplatné a vedla k hudbě i nás u Hely to zabralo a u mne se to minulo účinkem.

Jezdívala na výlety po poutních místech s Lidovci a Helu brala s sebou.
Když byl Michal miminko, tak spadla ze schodů protože jí zůstala v ruce klika od balkónu, který byl v polovině schodů a zlomila si pravou ruku a tak přijela babička Ředická a spolu hospodařili.