František Štěrba

Má maminka mi často vyprávěla o svých dědečcích. Oba byli vojáci v první světové válce. Děda Kulhavý se vrátil s kulkou v noze a vyprávěl vnoučatům o tom, co ve světě viděl, jak bylo na frontě, a jak ho ta kulka bolí, když se mění počasí a také, že až někdy překopou jeho hrob, tak tam tu kuličku najdou.
Děda Štěrba se z války nevrátil. Prý padl někde na Balkáně. Nevědělo se ani kdy ani kde přesně. Proto jako jediný nemá u jména na Ředickém památníku padlým datum. Maminka si občas posteskla, že by ráda věděla, jak to s ním bylo.
Před asi dvěma lety rodina jedné maminčiny kamarádky dopátrala hrob svého předka padlého na Piavě pomocí rakouského vojenského archivu. Maminka od nich získala kontakt a sestra Helena napsala dotaz. Přišla odpověď, že oni o něm záznam nemají, ale poslali nám odkaz na jiný archiv.
A ti nám napsali toto: 
Když jsme se v roce 2018 vraceli s dětmi z expedice na sever a diskutovali kam příště, padl návrh na Balkán. Vzpomněl jsem si na tu zprávu a navrhl, že pojedeme hledat pradědův hrob.

Jak se hledá vesnice? No zadáte do mapy.cz nebo do Google Maps její název. Ale zrada, Hotesovo nikde! Strejda Googel na stejný dotaz ukázal novinový článek o leteckém útoku v blízkosti obce Hotesovo v roce 1917. Takže obec existovala a vedla kolem ní fronta. Ale jak dál.

Do pátrání se zapojila Zuzka a hledání v angličtině vedlo k více stopám. Našla článek řeckého profesora o zákopech na Makedonské frontě, také zvané Salonika, kde bylo Hotesovo na seznamu. Akademické články jsou skvělé, protože je u nich vždy kontakt na autora. A pan profesor odpověděl hned další den, i s mapou, že podle něho se námi hledané místo jmenuje Oteshevo a leží na břehu jezera Prespa. Při hledání informací o Makedonské frontě jsme také narazili na anglickou organizaci Salonika Campaign Society, jejíž člen Robin Braysher byl podobně nápomocný. Na základě našich informací pak o panu Františkovi napsal článek na jejich webové stránce dokumentující historii této fronty. Článek k nahlédnutí zde.

Vyrazili jsme tedy do Severní Makedonie k jezeru Prespa do obce Oteshevo. Měl jsem představu, že přijedeme na náves, a začneme se starousedlíků vyptávat, kde jsou hroby vojáků z první světové války. Děti, které se v elektronických mapách orientují lépe sice tvrdili, že tam žádná náves není. Ale jak může být vesnice bez návsi? Nebo bez hospody? Ukázalo se, že Oteshevo je jen pár samot, které jsme si nechali na později, a dva hotely na břehu jezera. Jeden, který má stále www i s ceníkem je opuštěný a má vytlučená okna. Tak jsme zajeli do toho druhého a přihrnuli se k postaršímu číšníkovi na terase. Zuzka na něj spustila svou rychlou angličtinou a já svou univerzální jihoslovanštinou. Trochu se lekl a zavolal si na pomoc děvče z recepce. Když jsme jim vysvětlili, že hledáme hrob pradědečka, který tu padl v první světové válce, ukázal rukou za sebe s tím, že máme projít brankou s nápisem ‘zákaz vstupu’ a tam že to je. Když jsme se vyptávali, kdeže ta branka je, poslal s námi údržbáře aby nám to ukázal. 
Vyrazili jsme po zarostlém schodišti a na vršku našli opuštěný hřbitov, kde byla malá kaplička na svíčky a jen hromádky kamenů naznačovaly, kde byly hroby. Našli jsme i dva náhrobky, z toho jeden byl odsunutý a hrob čerstvě překopaný. Náš průvodce si posteskl, že jim tam řádí vykradači hrobů.
Pokoušeli jsme se rozluštit nápis na zachovaném hrobě ale přečetli jsme jen letopočet a obecné pojmy jako „na památku“ a „zesnul“ a podobně. Tak jsme si tento hrob adoptovali a rozhodli se, že je to náš prapředek. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem před 19 lety podobně rozhodoval, která kost je dědova.
Je až neuvěřitelné, jak se nám povedlo toto místo najít.